Poezie pro cestující Hodnocení Možnosti

[I-I.e.r.g.o.t.I-...]

Král Karel s Buškem z Vilhartic, dnes zasedli si k kulatému stolu. Ti dva již pili Mnohou číši spolu.. a zapěli si z plných plic.
Nuž dej sem zlaté číše páže, a nalej vína, dolej výš!
Teď pane Bušku, čehož zvíš, ..král Karel vesel káže.
Slyš, pane Bušku, co se v ...? dálo, toť první víno, které v čechách zrálo!
Aj tedy vzhůru! Pijme již!
A pili. Král však náhle prsknul...
To že je víno? Tenhle kvas?!
Vždyť křiví ústa, láme vaz!

A zlostně rukou mrsknul...

..... dál bohužel... jaksi... nebyl jsem úplně nejlepší žák.... kdo ví víc? :)

Příspěvek upravil I-I.e.r.g.o.t.I-I, 06.01.2008, 00:29.

[budvar]

Eh - vezu révu z Burgund sem,
král dál a dál si v zlosti svoji vede,
a takovouhle peluň mně z ní zvede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky s nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde ruže sázet radím!

[rawenien]

Diky za inspiraci...chtelo to nejake poeticke tema...
Muzu vymyslet zbytek? Diky...

Dva příběhy, každý jiný a zároveň stejný.
Prvně víno mladé jako ranní mlha,
Pak do addidasek obutá je vinařky noha.
Trvalo to staletí, než došli až sem,
avšak nikdo neříká,
že je to jiná zem.
Stejní lidé, stejné víno,
tak co se vůbec změnilo?
Nejspíš jen postoj k vínu,
tak jako obecně k alkoholu.
Dříve alkoholik byl každý druhý,
dnes mluvíme o polovině stovky.
Sám Karel čtvrtý pil jako dán,
dnes dán pije jako jeho pán.
Všichni jsou to potencionální zmetci,
anonymní alkoholici...
Jdu si udelat svařák...

[Wintermute]

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlápěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

[I-I.e.r.g.o.t.I-...]

Květy zla - hned po perunovi zdaleka nejoblíbenější báseň středoškolské etapy života.


Mršina

Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí,
po ránu v sladkém podletí
mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí
uprostřed štěrku ležeti.

S nohama ve vzduchu jak vilná žena,
škvaříc a potíc samý jed,
smrdutým břichem beze studu rozevřena
se nabízela pro pohled.

A slunce pralo plnou silou do hniloby,
jak by v ní chtělo vznítit var
a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
vrátit, co spjala v jeden tvar.

Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
a rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to zapáchalo -
mohla ses mi tam poroučet.

Roj much, jenž bzučel v pupku téhle shnilotiny,
a červi pruhy černými
když valili se z ní jak z husté tekutiny,
hýbali cáry živými.

To všechno klesalo a stoupalo jak vlny
či vzpínalo se praskajíc,
tělo, jak vzdouval by je výdech tajuplný,
tím žilo stále víc a víc.

Z tohoto světa zněla hudba prapodivná
jak vítr běžící, pláč vod,
anebo zrno žencovo, když ruku zdvihna,
řešetem propouští svůj hod.

Podoba mizela a byla už jen snění,
náčrtek tužkou teninkou
na plátně odloženém, kde už malíř není
s to pracovat leč vzpomínkou.

Tam za kamením lačná fena vyčkávala
a vztekle měřila si nás,
ten kus, jejž hryzala a nyní zanechala,
číhajíc vyhlížela zas.

Vy také budete jak tohle rozkládání,
jak tento hnis zde vyvřelý,
hvězdo mych očí, slunce přírody mé, paní,
má vášni i můj anděli!

Taková budete, ó kněžno půvabnosti,
až pomažou vás naposled,
až pod trávu a pod kořeny, mezi kosti
si odejdete práchnivět.

Ó kráso má, pak řekněte, až červ se chytí
žravými ústy vašich rtů,
že já jsem uchoval i tvar i božské bytí
svých lásek skleslých v nicotu.

[zeBRA]

To jsem to dopracoval...

[-=FL=-felcar_cz]

ja mam dopito...

[I-I.e.r.g.o.t.I-...]

Sbírka robotické poezie z logu, co mi poslal školní server v rámci testování klienta, co máme naprogramovat... škoda toho nevyužít :))


220 Ahoj, tady je robot Karel verze 1.7.
sending: VLEVO
Myslim, ze je vhodny cas pro nekolik nadhernych korejskych versu:

Nad horami Kwanaksan se protrhavaji mraky

Nikdo a nic nezahali,
i plynouci oblaka maji co delat:
vzletat od dalekych brehu,
kupit se a znovu mizet v sirem nebi.


[basne z pavilonu Cchokkumhon,
Dest v horach rozezniva bambusy]




...nyni zatlacim roboti slzu a jsem pripraven prijmou prikaz.



------------



220 Ahoj, tady je robot Karel verze 1.7.
sending: VLEVO
Nechcete si se mnou poslechnout trochu nadherne cinske poezie?

Napis na dome pana Li Po

Kdyz, poutnice,
v ten domek prijdes sem,
pit muzes,
co se hrdlu uraci -
verse vsak nepis:
mistr bydli tu!


[neznamy autor, Zpevy stare Ciny]




...ted jsem spravne naladen ucinit krok vlevo.



---------




220 Ahoj, tady je robot Karel verze 1.7.
sending: VLEVO
Nechcete si se mnou poslechnout trochu cinske poezie?

Pisen z Cchang-kanu

Kdyz moje vlasy
jen spore celo zakryvaly,
kvitka jsem trhala,
pred prahem hravala si.
Tys pricvalal na koni z bambusu
a kol studny jsme dovadeli
v sadu s modravymi svestkami.
Tak spolu v Cchang-kanu
stastne jsme vyrustali.
Oba jsme byli mali a netusili nic,
co salba je a co nenavist.
Uz ve ctrnacti
tvou zenou jsem se stala
a byla tak placha,
ze i zasmat jsem se ostychala,
sklopeny zrak vzdy obracela tam,
kde ve stinu se utapely steny.
I kdyz tisickrat volal bys,
nemohla jsem se otocit.
V patnacti letech pak
me lice zacaly
usmevem roztavat.
Ty i ja jsme jedno chteli byt
jak popel a prach,
jez od sebe nelze oddelit.
Vnukals mi duveru jak ten,
co cekal milou pod mostem,
i kdyz se strhla povoden.
Blahove jsem verila,
ze nebude mym udelem
stoupat na povestnou horu,
z niz zeny
navrat svych muzu vyhlizeji.
Kdyz bylo mi sestnact let,
na dalekou cestu vydal ses
az tam, kde z tu-tchangskych pereji
skaliska se zdvihaji
a kudy za velke vody
se neda projizdet.
Opice kvileji, ze i samo nebe
puklo by litosti.
Pred domem tve stare slepeje
mechem zarostly,
mechem tak hustym,
ze tezko jej odstranit.
Listi jiz zloutne a zahy
podzimni vitr zaduje.
V osmem mesici motyli priletaji
a v parech tekaji
nad pazitem Zapadniho sadu.
Sam pohled na ne
sklicuje me srdce.
Smutne vysedavam,
rumenec mych tvari
bledne obavami.
Drive nez opustis kraj San Pa
a po rece domu
budes se navracet,
posli mi dopis,
anebo jen vzkaz.
Vyjdu Ti vstric
a nebudu si stezovat
na dlouhou cestu az do pristavu
v Piscinach Dalekych vetru.


[Li Po, Nebe mi pokryvkou a zeme polstarem]




...moment, musim otrit roboti slzu...

...co ze to mam vlastne udelat ?

Příspěvek upravil I-I.e.r.g.o.t.I-I, 23.11.2008, 21:04.

[budvar]

Karel Plíhal, Tuleň

Máme doma tuleně, který hraje na bicí. Přikrejem ho krabicí, bude to znít tlumeně.

edit: sem chtěl dát Varana, tak tady je

Teráriem varan de, na rande.

Příspěvek upravil budvar, 28.11.2008, 13:12.

[Ing.-Santus]

Jako je to hezký, ale za sebe tady nic tak extrovního nevidim. Když to srovnám s tim výletem na Kokořín...
Zapomínáte totiž na nekrásnější souznění - absolutní rým!

Miloval jsem děvče krásné,
měla oči tuze krásné.

Vlasy měla jako len,
na políčku plela len.

Naše staré hodiny,
bijí čtyři hodiny.

Sotva jsem s ní pohovořil,
řekla abych pohovořil,
zda mi staří dají dcerku,
již jsem viděl venku, dcerku.

Naše staré hodiny,
bijí čtyři hodiny.

A tak dohodla se svatba.
A brzičko byla svatba.
Bydlíme teď na statku,
rodiče též na statku.

Naše staré hodiny,
bijí čtyři hodiny.

[repeek]

Kdyz uz jsme u cimrmana :-)

konstanta - dýja dýja dá

Jede paní z Frýdlantu, dýja dýja dá
Co si přeje paní z Frýdlantu, dýja dýja dá
Přeje si dceru, dýja dýja dá
Která to má býti, dýja dýja dá
Má to býti Růžena, dýja dýja dá
A my vám ji nedáme, dýja dýja dá
A my si ji vezmeme, dýja dýja dá

[-=FL=-felcar_cz]

lame

[repeek]

lame

fu

[budvar]

felcar nemá poetickou duši, kam se hrabe Santus, to se nedá srovnat..

[rawenien]

Jé, na tenhle topic jsem uz uplne zapomel...nebo spise, uz ani nevim, ze je neco jako "prvni vlna guru fora, kterou vidi vsichni a prichazeji tak o ty hruzy a prisernosti, ktere se deji v private guru":)

Je ráno, tak pseudopoezie po ránu...

Zvuk budíku, ostrý jako břitva.
Stejná, jen trochu jiná holí mě.
Pach kafe, jehož chu? je jistá.
Jenž po ránu vzbudí mě.

Chtěl bych alespoň jednou,
vstát, vyskočit a radovat se.
Nakonec však vždy vstanu,
a mít sílu, ten budík rozbiju...

Ráno si dám sprchu,
človeka probudí sprcha...
Jenže tak krátkou co stihnu,
sotva na mě něco nechá...

Pak rychle snídaně,
poslední zbytky ze včera.
Říct naschle mámě,
a odejít do šera...

Na zastávce,
zahalen kouřem,
vyfukujíc obláčky,
je chvíli spokojen...

Ale jestli je zima,
a zrovna sneží či prší...
tak...
kurva!!!!!!!!!!@*-{_><{(@+_($)*(^&6989"""!!!